Týden Ivana Hoffmana: Nahlížení do hlavy

Datum: 24. 2. 2019, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Týden Ivana Hoffmana: Nahlížení do hlavy

Člověk je od přírody zvědavý. Chce vědět, co bude. Současně mívá silný názor na to, co by mělo anebo nemělo být. Proto takový zájem o průzkumy veřejného mínění. Metody, jak nahlížet člověku do hlavy, se neuvěřitelně zdokonalují. Jsme stále čitelnější, předvídatelnější.

S tím samozřejmě roste riziko manipulace. Díky tomu, že nám je příliš vidět do hlavy, lze také zvenčí ovlivnit, co v té hlavě bude. Jsme to pak ale stále ještě my, kdo rozhoduje, co bude, tedy kdo volí budoucnost?

Z toho, co o sobě víme z průzkumů, plyne, že nám chybí hlavně to, co nepotřebujeme. Jsme vcelku smířeni s tím, co nám škodí. Zajímáme se nejčastěji o celebrity a banality, které nám nezmění život. Jsme závislí na všem možném od tabáku, alkoholu, automatů, mobilů až po nakupování.

A dlouhý je výčet toho, na co nadáváme, politikou, drahotou a špatnými mezilidskými vztahy počínaje… Jsme-li ovšem tázáni na spokojenost s vlastním životem, světe, div se, naprostá většina z nás má ze svého života dobrý pocit!

Profesionálním nahlížením do našich hlav a následnou manipulací lze ovlivnit, jak se zadlužíme, co si koupíme, kam pojedeme na dovolenou anebo koho budeme volit. Existuje důvodné podezření, že jako konzument a volič je už dnešní člověk nesvéprávný.

Pokud ale jde o ten dobrý pocit, který máme (v notoricky špatném světě) ze svého osobního života, dost možná se rodí v jakémsi zákoutí v naší hlavě, do kterého ani ti nejschopnější psychologové disponující kvantovými počítači nikdy nenahlédnou.

Člověk jako druh nepřežije díky objevům vědy a techniky ani díky nastolení spravedlivého politického řádu odpovědnými elitami. K optimismu ohledně nápravy světa člověkem nemáme žádný objektivní důvod. To, díky čemu člověk přežívá, je tajemný dar adaptovat se na špatné poměry, schopnost vykouzlit úsměv z čehokoli, i z ničeho. Je to, jak se říká, o hlavě.

Podle toho, co se tento týden hlásalo v médiích, se neodvratně řítíme do katastrofy. Když jsem ale pozoroval strojníka pana Brunu, jak nám bagrem ukládá kameny do svahu, který nejenže se už nehne, ale současně se stane velkorysou skalkou, měl jsem vedle radosti ze života i neodbytný pocit, že díky šikovným lidem, jako je pan Bruna, se mám v životě o co opřít.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku