Týden Ivana Hoffmana: Oheň, co nepálí

Datum: 1. 9. 2019, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Týden Ivana Hoffmana: Oheň, co nepálí

Na hořící Amazonii není z Evropy hezký pohled. Nicméně mnozí Brazilci, kteří ohni přihlížejí zblízka, si ničivý živel kupodivu neoškliví. Mají ho naopak za vítaného pomocníka při odlesňování krajiny, na které pak lze hospodařit. Jsou proto Brazilci barbaři, nad kterými máme ohrnovat nos? Anebo nás oni právem peskují, že svůj nos strkáme do něčeho, do čeho nám nic není?

Je to stále stejný příběh o tom, že na vše lze hledět z různých úhlů, že neexistuje jediná správná interpretace, jediná univerzální pravda. Péče o „plíce planety“, kterou francouzský prezident v čele summitu G7 demonstroval nabídkou dvaceti milionů dolarů na hašení Amazonie, se v Brazílii vnímá i jako neomalenost těch, kteří sami svůj kontinent odlesnili. Z úřadu brazilského prezidenta zaznělo, že by peníze pro Amazonii mohly jít na zalesňování Evropy.

Zatímco naši předci nám svou životní zkušenost svěřili v přísloví „nehas, co tě nepálí“, my jsme v pokušení hasit, co se dá, aby bylo co svěřit příštím generacím. I když se ale tváříme, že nás pálí vše, co hoří, ve skutečnosti jsme především citliví na to, co hoří na druhém konci světa.

Proto je užitečné naslouchat Brazilcům, když nám radí zamést si před vlastním prahem a svůj vztah k lesu demonstrovat zalesněním půdy, kterou naši předci v potu tváře odlesnili.

Vzhledem k tomu, jak se člověk na planetě přemnožuje, a tím pádem přibývá hladových krků, to ale na masivní zalesňování polí nevypadá. Také nic nenasvědčuje tomu, že by kritici vypalování pralesa demonstrativně přestali z Brazílie dovážet sóju či hovězí. Do toho pak vědci spočítali, že s deštnými pralesy coby plícemi planety je to jinak, než se soudilo. Najednou přiznávají, že kyslíku by bylo dost i bez Amazonie!

Na rozdíl od Brazílie se u nás nechodí do lesa se sirkami. Není moc co vypalovat a les chřadne i bez nás. Tento týden jsme při sběru hub měli pocit, že je něco špatně. Pak jsme si uvědomili, že kráčíme po hustém zeleném koberci, tvořeném čerstvě opadaným jehličím. Přesně tak nám na pozemku během několika týdnů uschnul vzrostlý smrk a nevypadá, že by ještě někdy ožil.

Není důvod pochybovat o tom, že příroda člověka přežije. Podstatné je, zda člověk přežije přírodu. Pracujeme na tom, ale stále to tu nemáme pod kontrolou. Navíc co chvíli zjišťujeme, že nám chybí něco, čeho jsme se pracně zbavili a že co jsme pracně zbudovali, vlastně nepotřebujeme. Nezdá se, že by člověk věděl, co chce.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku