..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Bývalé celnice

Po obvodu států, které se domluvily na volném pohybu lidí, zůstaly celnice. Pro mladé jsou to již jen reality, stavby, které slouží novému účelu. Z celnic vznikly informační centra, obchody, někde celnici přestavěli na byty, jinde na kasino.

Pro starší generace ovšem bývalé celnice zůstávají symbolem státní šikany, připomínkou někdejšího omezování svobody. I po letech se občas člověku vynoří vzpomínka na celníky, hledající v kufrech neproclené zboží, či ideologicky závadné tiskoviny.

Na volnost pohybu jsme si rychle zvykli proto, že volně se pohybovat je normální. Naopak na hranice obehnané ostnatým drátem si zvyknout nelze, protože nemožnost vycestovat bez doprošování se úředníků je nenormální. Režimy, které oplocují své občany, aby se nerozutekli po světě, jsou zvrhlé, o tom nemá cenu se bavit. Hranice ovšem mívají i další funkci, lidé se ohraničují před vnějším světem, aby ochránili svůj majetek, své zvyky a tradice, ale i své zdraví či dokonce životy. Zatímco si ošklivíme hranice coby symbol totality, nostalgicky vzpomínáme na časy, kdy nás hranice chránily před invazí drog, hazardu, před zákeřnými viry či nekale konkurujícím kapitálem.

Občas pociťujeme pokušení vrátit celnicím původní účel, udělat se v nepřátelském světě sami pro sebe. Je to důsledek marnosti pokusů hájit v otevřeném světě lokální zájmy. První hranici, kterou bychom ale měli jasně vyznačit, je hranice mezi patriotismem a xenofobií. Svobodomyslný člověk usiluje o svobodný svět bez hranic a jeho nepřítelem je lokální politika korumpovaná globálními spekulanty. Celnice jsou pasé, určitě už není co ochránit clem. A oplotit se před vlastními politiky je docela rébus.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde

Verze pro PDA