Zase voda

Datum: 9. 8. 2010, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Zase voda

Záběry z povodně na severu Čech jsou stejně skličující, jako ty, které byly před nedávnem pořízeny na Ostravsku či v jižních Čechách. Velká voda stejným způsobem ničí lidem příbytky a postižení jsou stejně zoufalí.

Jenže s každou další velkou vodou, když přicházejí takto krátce po sobě, jsme těmi záběry stále méně zaskočeni. Na to, co se opakuje, si zkrátka člověk zvykne a pozná se to například na úspěšnosti humanitárních sbírek. Je určitě výhodnější, když je člověk obětí první povodně, než řekněme páté, protože solidarita s každou další opakující se velkou vodou klesá.

Je to samozřejmě nespravedlivé. Na Liberecku si lidé v nouzi zaslouží stejnou účast jako v Troubkách. Ukazuje se, že lidské emoce nejsou spolehlivým katalyzátorem spouštějícím dobročinnost, neboť emoce se neřídí tím, co potřebuje postižený, nýbrž tím, co cítí dárce. A ten někdy nic necítí, přestože mu rozum říká, že by cítit měl. Je to sice paradox, ale člověk se nemůže spolehnout na lidský soucit. Solidarita s lidmi postiženými živelní pohromou má být především systémová.

Případy opakující se velké vody názorně ukazují, k čemu je potřebný stát, na který jsme zvyklí nadávat a kterého si už dnes málokdo cení. Stát je institucí, která pomáhá na základě mechanizmů, jež jsou nastaveny stejně pro všechny, ať byli vyplaveni zjara, či vprostřed léta. Stát nic necítí. Jedná neosobně, rutinně, objektivně. Platí tehdy, když nastanou okolnosti, na základě kterých má platit. Je samozřejmě pěkné, když slyšíme, jak ještě jsou lidé, co mají dobré srdce. Ale vedle jejich dobrovolné a tím pádem nejisté štědrosti je v nouzi fajn mít také akceschopný, výkonný, silný, bohatý a solidární stát.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde